SOTA: OK/OL-001 Vysoká hole a OL-006 Mravenečník

(ale zas až na podruhé)

Tak vám ani nevím, zda se "chlubit" vlastní pitomostí. Ale asi nic nepotěší tolik jak neštěstí druhého, že?

Takže takto proběhl první pokus:

I třetí víkend v září byl skorem letní. A tak jsem neodolal a po urputném boji se svým svědomím a drobnými výhružkami své ženy jsem vyrazil do Jeseníků.
Prvotním cílem mněl býti původně jen dosud na KV neaktivovaný Mravenečník. Ale moje chamtivost tomu chtěla, abych přibral i Vysokou holi z hlavního hřebene. S tím, že začátek cesty bude pro obě kóty tak jako tak stejný a až na rozcestí nad Zadním Hutiskem se rozhodnu, která bude první v pořadí.

Patnáct minut po desáte vyrážím od kostela ve Vernířovicích.
Panuje letní počasí

Nakonec jsem jako první vybral Vysokou holi. Hlavní důvod, být na ni brzo ráno, abych se vyhnul davům, které po hlavním hřebeni proudí sice padnul pozdním nástupem "do stěny", nicméně, pokud by následně už nevyšel čas na Mravenečník, tolik by to nevadilo, protože ten by se dal aktivovat pozdějí a i za horšího počasí.

Na plochý vrchol OL-001 jsem dorazil kolem 14 SELČ, našel jsem si klidném místo v ústraní, pojedl něco z okolních brusinek, připravil anténu, připojil malou 12V gelovku a ..... a nic (!?) K1-čka ani nehlesla. Pokus opakuji, prohmatávám přívodní kabel, kontroluji stav vypínače - stále nic. Nápad, zkusit jazykem velikost napětí, tak jak se to dělávalo u plochých baterií, po krátkém váhání zamítám. Tak aspoň nožem zkouším krátce zkratovat vývody. Ani jiskérka ... Nic jiného se sebou nemám, ani měřák, ani náhradní zdroj.

Vytrvale sílící vítr přínáší od západu frontální oblačnost. Nad krajinou i nad mojí hlavou se stahují chmury.

Za deště a se sklopenýma ušima přijíždím domu a útrpně snáším manželčiny zlověstně tiché leč vítězoslavné pohledy. Jako bych slyšel její slova: "Patří ti to blbe, kdybys zůstal doma s náma ...."

Baterie má 6V a nedává ani fň. Ale to ještě není vše, ona totiž ani nabíječka nepremává !! Začíná mi to docházet - zkrat při nabíjení...
A to jsem si ještě uhnal na obou chodidlech tučné puchýře - ono 14 km po asfaltce v klasických pohorách není zrovna to pravé ořechové.
Zkrátka katastrofa - neděle 18. záři = pátek třináctého.

Druhý pokus
Po tom, co jsem zakoupil novou 1,3 Ah baterii, zpravil si reputaci rodinným výletem a vyléčil puchýře, vyrážím, tentokrát i s posvěcením XYL (asi dárek k svátku), opět do hor. Abych ušetřil nohy od asfaltu, auto tentokrát neparkuji ve Vernířovicíh u kostela, ale až o nějakých 1200m metrů dál  (50°2'3.629"N, 17°8'42.523"E). Asi 400 metrů před zákazem vjezdu. Je pár minut po osmé.
Rovněž na rozcestí Kosaře měním trasu a místo po modré pokračuji dále po žluté přez Čertovu stěnu, směrem k Jelení studánce. Trasa vychází sice strmější než po modré, ale je to cca o 1,5km kratší, a hlavně to není po asfaltu.

 

10:00 Jelení studánka - posledních pár stovek metrů vedlo v serpentinách s úžasnými výhledy do svahu Břidličné, na Mravenečník, Keprník, Kraličák a Velký Klín. Od boudy u Jelení studánky je výhled na Beskydy, pod kterými se válí cáry inverzní oblačnosti. Jinak je absolutní modrojas s velice mírným východním větrem.

Pod přechodu Velkého Máje, ve stoupání na Velkou holi začínají v protisměru proudit davy. Asi na Ovčárnu přijely první autobusy. Jakýsi padesátník atletického vzezření, v zelených trenýrkách a bílém tílku (dle mého odhadu tělocvikář), s velkým dalekohledem na prsou, oznamuje okolostojícím postarším dámám (patrně svým pedagogickým kolegyním), že mezi Lysou horou a Čantoryjí zahlédl Rozsutec. Několik dam vydechlo úžasem.
11:00 Vysoká hole. OK2TT se zjevně na svém zavodním QTH ještě na UHF contest nechystá. I když jsem nějaké cinkání anténního HW zaslechl z blízké kosodřeviny.

Zalézám do ústraní a chystám stanoviště mezi trsy zralých brusinek (mimochodem pánové - výborné na prostatu). Jako oporu 6 metrového prutu volím zbytek jakési ocelové konstrukce s betonovou patkou. Snad zbytky po prvorepublikové armádě, která zde měla dopadovou plochu pro dělostřelecké střelby (1921-1922), či snad pozůstatky polního letiště wehrmachtu z roku 1944 (http://hloubkari.cz/forum/index.php?topic=566.0), nebo fragment radarové základny I. třídy „Nebelhorn“ http://krnovsko.eu/?p=529.
Anténa připravena. Zapojuji baterku, chvíle napětí a ... K1 nabíhá. Uráá
Na 7.032.0 je čilý provoz. Odlaďuji na 7.032.8. Dělám první spojení. Ale vlivem slunce K1 driftuje zpět na  32.0. Odsouvám se zpět. Nějak to moc neodsejpá. Ono totiž nejenom že na 32.0 je OK2BWB/P, ale na 7.033.5 je další ÓKáč ze SOTY (ale na to jsem přišel až doma z výpisu spotů)
No nic, po dvaceti minutách a né příliš úspěšného volání výzvy, se ladím na kmitočet OK2BWB/p a na druhé zavolání děláme QSO OL-001-VY-019. Při předávání kóty mi šifruje klíč, takže ji dávám snad až na potřetí.

Pak ještě o 700kHz výše zavolá pár stanic a je čas balit. Je poledne, slunce pere jak uprostřed léta. Zase jsem si nevzal opalovací krém, ale v říjnu se už snad nespálím (spálil).
U boudy už OK2TT/p vytáhl prkno s rotátorem. Ale majitel zařízení se právě u něho nevyskytuje. Nechce se mi okounět mezi proudícími davy turistů a pádím zpět pod Velký Máj, kde po trase z před-čtrnácti dnů zahýbám k Františkově myslivně. V sedle nad Malým Kotlem míjím trávou zarostlé zbytky ovčína v 18. století.

Za Franz-Jägherhütte, po mírném zaváhání, odbočuji z neznačené štěrkové svážnice doleva na mírně zarostlou lesní cestou.  Cesta se vine pasekou po úbočí Velké Jezerné a měla by mě zavést až pod cyklostezku vedoucí od Zadního Hutiska na Dlouhé stráně. Zhruba v půlce přecházím potok, kde doplňuji vodu - šmaken sie gut.
Cesta zarůstá travou a čím dál víc se sužuje. Přicházím pod svah Homole. Cesta přechází další potok a odbočuje po vrstevnici vpravo. Obcházet se mi to nechce a peru to nad potokem přímo do svahu. Po chvíli narážím na pěšinu. Je to teda sakra do kopce. Dosahuji zpevněné svážnice s cyklotrasou, zatímco se dole u potoka plahočí jakýsi nešťastník s kolem (?).
Výlet přestává býti procházkou. Cesta stále stoupá a mě chytla pravá kyčel. Rozbaluji hůlky, které až do teď odpočívaly na batohu. V protisměru míjím několik rodin s malými dětmi. Děti i některé maminky mají sitě modré pusy od borůvek.
Abych se nemusel táhnout po cyklotrase až k horní nádrži Dlouhých strání, vyvstává otázka,  kde bude nejvýhodněji odbočit. Zda zvolit průstup lesem z nejvyššího bodu cesty, nebo projít přes nejužší místo mezi cyklotrasou a silnící pod hrází. Dumání nad mapou za pochodu se vyřešilo samo, když nějakých 100 metrů přede mnou, z kopce z leva, přichází tříčlenná rodina. Otec ve vysokých vojenských botách v pouštním provedení se ptá, kam že vede ta cesta po které jsem zrovna přišel a zda ta cesta vpravo vede na Praděd, kolem "té" myslivny (?). Připouštím že asi jo. Spokojeně odcházejí a já čumím do mapy v mobilu. Hm, tak to jsem blázen. Vona tam nějaká čára je, ale je tak rovná, že jsem ji ani za cestu nepovažoval. Ale co, určitě na ní není voda a já nutně potřeboval doplnit zásoby.
Vstupuji mezi stromy na pěšinu v borůvčí a stoupám na Vřesník. Vřesník stejně jako Mravenečník i Dlouhé stráně jsou tisícovkami, leč SOTA je jen Mravenečník.
Pěšina nevede přímo přes vrchol Vřesníku, což po ušlých 20 kilometrech kvituji s povděkem, ale stejně funím jak lokomotiva. Stromy končí, vrchol Vřesníku vlevo ode mne, násep nádrže mírně vpravo a v přímém směru pěšina na temeni Mravenečníku. Koruna hráze je obsypána lidmi. Jedni posedávají, jiní jedou na kole, další na in-linech - prostě korzo. Ty tam jsou doby, kdy se zde panoval klid a mír, rušený jen jednou za hodinu  autobusem nebo max. 10 auty návštěvníků kochajících se krásou přečerpávací elektrárny za dohledu průvodce-prducha od ČEZu.
Na "horním" konci náspu, nad hlavami zástupů svítí antény OK2KYZ.

Mírně zmaten, asi únavou, šplhám na hráz. Ale v půlce svahu, po tom co se otevřel výhled, měním směr na Mravenečník, fotím soutěžní KYZ karavan a sestupuji do sedla. Těsně přede mnou jde stejným směrem několik skupin. Tu s kočárky, tu krosničkami s dětmi na zádech. Ti všichni jdou na Mravenečník ?! To tam bude docela těsno.
Všichni, až na mne, mění směr a odbočují doprava po pěšině, patrně k horní stanici lanovky. Uf

14:30 Mravenečník. Na zbytek triangulační tyče připevňuji bič a konec antény vážu do smrčku.
Sundávám boty, aby si ponožky mohli vydechnout a zahajuji první výzvu. V zápětí, za mými zády, přichází skupina turistů. „A co že to tady dělám. A jesli náhodou na Dlouhých stráních nemám kolegy.“ Provádím osvětu o programu SOTA a o soutěžním vysílání na UHF. Turisti kroutí hlavou a raději odcházejí. To asi kvůli těm ponožkám.
14:45 začínám plnohodnotně volat výzvu na 7.032
15:00 Začátek nic moc, už to chci po pár spojeních zabalit, ale někdo mne spotnul na sotawatch a pile-up je tu. Zase mne zlobí šifrující klíč. Odhaduji že opět dělá problémy kabelová samice od stereo jacku.
15:15 Sedím v celku pohodlně, ale začínají mne chytat křeče do noh. Ač nerad dávám SRI QRT
15:30 Odcházím z Mravenečníku. Slunce přestává hřát, ale jinak je náádherně. V úbočí, z vysokých suchých trav, se k odchodu zvedají milenecké dvojice.

Zpátky, kolem hráze a Vřesníku, na cyklotrasu a pak na modrou na Zadním Hutisku.
17:30 U auta. Odhazuji pohory a pajdám se osvěžit do potoka. Voda je ledová, ale po 30 kilometrech je to pro chodidla učiněný balzám.
V Šumperku ještě beru PHM za 33,-Kč (u nás je za 34,90 !!) a v 19:10 jsem doma jak na koni. I pívo a párek na ohni opečený ještě zbyl.

Věnováno památce Jirky OK2PJD (sk), kterého jsem měl tu čest 5.7.2004 potkat na Velkém Máji.